Celý Rock am Ring jsem poctivě zapisoval naše zápisky na Facebook, tak jsem se rozhodl je umístit všechny do jednoho postu pro pobavení a pokoukání.

Dále pokračuje zápis z deníku výpravy s názvem “Dvaja kokoti plechoví, drevom pobití”.

Den 0:

Kolem půlnoci jsme dorazili do Nürnbergu a vydali se neomylně dle navigací na silnici s popisem Rock im Park. Divné, proč tomu říkají takhle? No nic, zkontrolujeme na místě. Zkontrolovali. Někomu přijde dobrý nápad pořádat 2 festivaly, jeden v Nürnbergu, druhý v Nürburgu. Jeden se jmenuje Rock im Park, druhý Rock am Ring. Jsou ve stejném termínu. Hrají tam stejní interpreti. Jen je jeden o 370km dál, než druhý. Když bůh dá, ve 4 budeme my dva kreténi na místě. Správném. 🙂

Den 1:

Přijeli jsme asi pozdě. Auto je zaparkované cca 2km po poli od areálu, stále tomu však říkají parkoviště. Bydlíme na druhé straně stanového města, které jsme hodinu a půl hledali. V naší části města už se začalo stavět i na cestách. Spali jsme 2 hodiny, probudilo nás sadistické vedro ve stanu. A venku. A ve stínu. Celý den hledáme jen studenou vodu, studené pivo, a občas něco k jídlu (nejlépe studeného). Přesto je to tu geniální. Němci vymýšlejí celý den hry o to, jak se co nejrychleji a co nejvíc zlít pivem nebo ledovou vodou z cisteren. Ta atmoška má prostě koule!

Pokud vám budu vyprávět, co jsme momentálně zažili, budete si myslet, že si vymýšlím, ale bůh mi buď svědkem.

Celý den tu bylo kolem 30 stupňů, zabijácké slunce. Absolvovali jsme koncert punk-ska Broilers a vydali se na Rise Against. Byli fantastičtí, viz mé poslední video. Kratký odpočinek, mrk na Die Toten Hosen a hurá na Mansona. Po chvíli jeho koncertu se z ničehonic spustil déšť takový, že rozehnal třetinu lidí. My jsme se s Honzou naopak vydali ke středu publika. Pršelo tak strašně, že jsme mrzli na kost, když MM oznámil, že déšť nás nezastaví, a jede se dál. My se snažili přelézt do vipka k podiu, skoro jsem jim utekl, Honza dostal po tlamě. 🙂 Vrátili jsme se zpět, lidé taky, a při Personal Jesus znovu! Vydrželi jsme až do poslední skladby, Coma white, má nej. Při ní se spustil šílený déšt a vítr, který pokládal i stany v městečku. Za podiem šlehaly blesky, a po konci skladby se ozval obrovský hrom a … koncert skončil.

Nikdy jsme nic takového nezažili, a asi už nikdy nezažijeme. Byl to zázrak. Jsme durch mokří, ale stan vydržel.

Den 2:

Spali jsme jak zabití do 11, snad kromě takového záchvěvu, kdy se nás cca ve 3 ráno snažil neskutečný vítr a déšť odnést i se stanem. U pár ostatních stanů se mu to povedlo, naštěstí jsme asi uchycení toho našeho zvládli jako dva správní technici. Možná ho tu budeme muset nechat, protože je v podstatě přibitý k zemi. 🙂

Po probuzení malé intermezzo kvůli cestě do Koblenz, a pak návrat zpět, cca do půlky koncertu Zebrahead. Super, takoví, jaké je znám, skvělý zážitek, skvělá atmosféra. Royal Republic jsme vzdali kvůli tomu, že se udělalo hrozné vedro, a my tam stáli v kalhotech a svetrech. Vydali jsme se na nákup merchandise a ulovili ofiko trika, chá!

Festivalové městečko se za ty 2 dny změnilo na druhý festival vedle RaR. Muzika, pařící lidi hrající hry smyslu i nesmysluplného charakteru (vzhledem ke stavu jejich opojení), zažili jsme průchod tanečním pláckem, týpky tancující v tangách kolem tyčí větrem zničených altánů, podlézání tyče za doprovodu čehosi podobného hudbě a skandování vykalených němců, prostě párty jak se patří. Jen ten bordel je neuvěřitelný. Odpadky se prostě odkládají na zem. Všechny.

Lehký chill a pak zpět na Interpol. Koncert super, jen… Člověk netušil, jestli poslouchá jednu skladbu nebo set. No a pak to nejvíc nej, Slash feat. Myles Kennedy and The Conspirators. Totální pecka od začátku do konce. Podle mě jsou lepší než původní Guns'n'Roses, a to bych si nikdy předtím nedovolil říct. Celý RaR obrátili vzhůru nohama!

Zajímavé je, že z cca 10-ti členné skupiny našich mladých sousedů pouze pár mluví alespoň trochu lámanou angličtinou. A tak je to tu všude. Jak chcete mluvit anglicky, nikdo vám nerozumí nic kromě "Hey!”. Každopádně jsme pochopili pravidla “národní” hry zvané flunkyball, jejichž jediným cílem je ožrat se během chvíle jako hovado, ale za pohybu a se ctí. Zvláštní národ.

Prodigy! Viděl jsem je už potřetí, ale rozhodně to bylo to nejlepší setkání. Perfektní zvuk, skvělá světelná show i dramaturgie. Neuvěřitelný rachot díky těm desítkám tisícům lidem. Největší circle, co jsem kdy viděl. Od začátku do konce nařachané energií.

Následně už po půlnoci do Alternatentu na Hollywood Undead. V tom stanu neuvěřitelný nářez, celý stan křičel, tleskal, zpíval a pařil jako jeden člověk. Atmosféra, že by se dala krájet.

We are Enter Shikari and we came from Planet Earth! Taková třešnička na dortu celého dne, u jejíhož něžně post-hardcore nádechu jsem usínal opřený o hrazení. Nátřesk pro krásné a mazlivé noční můry. 🙂

Den 3:

Opět jsme spali jako malé děti. Probudilo nás protivné vedro, tak jsme se došli vyvenčit, rozložili jsme deku před stanem, a spali další 3 hodiny s kšiltovkami a ručníky přes ksichty.

Po opravdovém probuzení jsme se jali infiltrovat naše německé kolegy, a pravděpodobně vytvořili dlouhá hudební přátelství. Chtějí s námi jet na nějaký festival do ČR, rozestavět stany, popíjet pivo a mít se fajně.

Vydali jsme se na první koncert, s tím, že si tam rozhodíme deku a budeme pospávat při popíku. Ani prd! Bastille byli skvělí! Neuvěřitelně dynamická muzika, u které se prostě musíš hýbat. Nádherný zážitek, skvělé pecky! Od našich německých kolegů jsme dostali doporučení na Beatsteaks, tak jsme si řekli, že je dáme jako přestupní stanici na In Flames. Nu, a to se nestalo. Byli tak dobří, že se nám nepodařilo se urvat, byli jsme na nich až do konce. Jendoduše perfektní r'n'r muzika!

A pak už jsme jen čekali… Čekali na Foo Fighters. Urvali jsme úžasná místa, a bylo to… Myslel jsem si, že jsem během RaR zažil to nejvíc, co u milovníka muziky jde. Ani houby! FF předvedli 2,5h koncert plný super big beatu a skvělého rock'n'rollu. Rozsekali mě, když zahráli Under Pressure od Queen, a bylo možná o kus lepší, než originál. Hlavně – se supportem 90k lidí! Největší úlet. Celý jejich koncert byl monstrózní jízda, hráli staré i nové pecky, skvěle vyvážené. Ženy vlhly, muži vlhli…

Nu, a celou tuhle nekončící jízdu jsme uzavřeli na koncertě Netsky, dramec s živou kapelou, šílené, ale neskutečné!

Zítra už nás čeká jenom 7h cesta do Prahy. Tohle byla jizda, na kterou nikdy nezapomenu. A pokud si jí dám znova, tak Honza pojede 100% se mnou. Byl to fantastický parťák do deště, a občas toho deště nebylo málo. 🙂 Shodli jsme se, že nám nic na světě nestojí za problémy. Díky Honzo!

Den 4:

Final round! Ráno jsme se po nočním koncertě Netsky nedokázali vyhrabat ze stanu, opět jsme spali spánkem spravedlivých. Asi v 10 jsme se rozhodli, že z toho stanu opravdu vylezeme a zabalíme ho. Městečko vypadalo jako indiánské pohřebiště. Opuštěné orkánem poničené stany a altány, osamocené židličky, ticho.

Z campu jsme vyrazili v 11. Asi po ¾ hodině jsme se řádně nasraní dostali se všemi věcmi k autu, komplet se opět převlékli a vyrazili na cestu. Navigace zahlásila 655km, to mě poprvé polil pot. Cca po hodině cesty mě dohnal třídenní úžeh, takže se zbytek cesty nesl v duchu “hlavně přežít”. Nutil jsem Honzu, aby na mě mluvil a dělal DJe. Aby toho nebylo málo, někde u Frankfurtu začalo šíleně pršet, což vydrželo až k Plzni…

V Praze předávka Mazdy, vyzvednout Passata, a hurá pro psa. 21:00 jsme doma. Já, pes, věci i mé auto.

Na tomto místě se patří poděkovat všem, díky kterým to bylo možné. Díky Terce a Hance za propůjčení auta, skvělé psí mámě Aničce za starost o mou největší chlupatou lásku, a hlavně Honzovi, se kterým, ač je to občas zcela do života nepoužitelná a protivná metrosexuální dámička, se dalo chodit v ťapkách bahnem, vykecávat na plnou hubu o naprosto všem, chodit na stejné koncerty, a celkově se nasmát tolik, že mě občas bolelo břicho.