V neděli jsem měl zajímavý rozhovor s jedním naším klientem, který hýří pozitivní náladou na všechny strany. Dostali jsme se k zajímavému filozofickému tématu, a to je “životní štěstí”. Postupnými kroky jsme se dostali k tomu, že štěstí je vlastně stavem, který si člověk navodí ve vlastní hlavě, pokud skutečně chce.
Nejhorší činností, ke které mě nutí životmajitele firmy, je papírování. Na tomhle místě musím sdílet jedno krásné zamyšlení Honzy Tichého, které se dnes objevilo na jeho FB. Doufám, že mu nebude vadit odtajnění jeho světanázoru. 🙂
Bohužel, Honza má v tomhle pravdu pravdoucí. Kdo nikdy nevlastnil firmu v ČR, nemá sebemenší představu, jaká pakárna je provozovat u nás malou/střední společnost.
Když jsem odcházel s osmiletého gymplu, spousta z mých kamarádů plánovala na prázdniny tu měsíční pobyt ve Venezuele, tu 2 měsíce na workcampech v USA atp. Někteří z nich už v červnu věděli, že je v září čeká stěhování do ciziny kvůli studiu vysoké školy. Vzhledem k tomu, že jsem v podstatě od 15 let v práci a od 17 řídím vlastní firmu, nikdy se mi nepodařilo vyrazit na takhle dlouho mimo ČR.
Už někdy od předminulého týdne nosím v hlavě jednu myšlenku týkající se výběrových řízení zadávaných státními institucemi, v tom lepším případě ještě pod ESIF (strukturální a investiční fondy EU).
Cca před 3 týdny jsme v práci procházeli “zadávačku” výběrového řízení na web jedné větší státní instituce, a zaujalo nás tam hned několik věcí. To zadávací řízení je vypsané na téměř 2 miliony korun (1 950 000, abych byl přesný). Na samotnou tvorbu webu bylo vyhrazeno 650 000 korun, zbytek byl určený na 4 letou podporu běhu a opci v případě, že by se klient rozhodl si celé řešení nechat ve vlastní správě (k čemuž nakonec stejně povětšinou dojde). Aby toho nebylo málo, v podstatě polovina váhy hodnocení byla právě na ceně za následnou podporu a rozvoj systému. Ti bystřejší z vás už pochopili, že slíbíte-li nízkou cenu za support na 4 roky (na kterém pravděpodobně vykrvácíte), je v podstatě jedno, jak kvalitní bude řešení samotné.